Strach a nejistota, kdy přijde další ostřelování. Pytle s pískem v oknech proti náhodným střepinám. Masivní přítomnost vojáků ve městě. Dětský fond UNICEF se podrobně zabývá životem dětí v oblastech zasažených válkou. Podle něj žije v oblasti s vojenskou přítomností zhruba 200 000 dětí, z toho necelých 60 000 v oblasti pouhých 15 kilometrů od frontové linie. Psychologové potvrdili, že u velkého množství dětí, kteří žijí méně než pět kilometrů od fronty, se projevuje posttraumatický syndrom.

Od počátku války bylo zničeno více než 700 škol. V některých případech byly zasaženy nepřesnou palbou, protože se nacházely v těsné blízkosti vojenských objektů.

Osvětim, Černobyl, Sarajevo. Místa obrovského neštěstí se po nějaké době nezřídka stávají turistickou atrakcí. Říká se tomu „dark tourism“ („temná turistika“). Nikdo přesně neví, proč je tolik lidí přitahováno místy, kde se odehrávaly lidské tragédie. Mezitím se však objevilo několik vědeckých článků na toto téma a na University of Central Lancashire ve Velké Británii vznikl dokonce celý institut, který se fenoménem temné turistiky zabývá.

I sebelepší vědecké vysvětlení ovšem těžko zastaví zájem lidí o místa, kde se stalo něco tragického. A vždy se najdou lidé, kteří na tom dokážou vydělat. Proto třeba jednou narazíte i na reklamu, která vás bude lákat na návštěvu Avdijivky.

Válka přeťala známé cesty. Za příbuznými, za kamarády, ale také za kulturou nebo k doktorovi. Avdijivka byla předměstím velkého Doněcku a lidé tak byli zvyklí jezdit právě tam. Mladší do kin, do divadel a za zábavou, ti starší pak většinou k doktorovi se svou chronickou nemocí, protože v Avdijivce se jim dostalo jen základního ošetření. Tak to fungovalo od nepaměti.

V roce 2014 se všechno změnilo. Avdijivka zůstala na území pod kontrolou ukrajinské vlády, Doněck obsadili proruští bojovníci. Frontová linie prošla skrz všechny trasy, po kterých lidé jezdily desítky let sem a tam. To ale neznamená, že mezi územím, které ukrajinská vláda kontroluje a tím, které je pod kontrolou separatistů, ustal pohyb lidí nadobro. Naopak. Fronta sice přeťala cesty, po kterých se lidé dostávali do velkého města, avšak obyvatelé stále putují sem a tam.

Na východě Ukrajiny vyhlásili proruští separatisté dvě samozvané republiky. Doněckou lidovou republiku, zvanou DNR, a Luhanskou lidovou republiku, zvanou LNR. Místo hraničních přechodů tu čekají tzv. KPVV – kontrolní body vjezdu a výjezdu. Těmi je možné přejet na jednu či na druhou stranu. I když samozřejmě jen tehdy, když má k tomu člověk potřebná povolení.

Počet KPVV se v průběhu války měnil, na počátku roku 2020 jich na čtyři sta kilometrů dlouhé linii kontaktu zůstalo pět. Čtyři hraničící s DNR a pouze jeden s LNR. Každý měsíc jimi projde přibližně milion lidí.

Co je k tomu vede? Nejčastěji návštěva rodiny, kamarádů a příbuzných. Druhým důvodem, proč se vydat na cestu skrz hraniční přechod, jsou peníze. Ukrajinská vláda totiž stále vyplácí všem svým obyvatelům důchody. A za své obyvatele považuje i ty, kteří žijí na územích pod kontrolou separatistů. Jenže tito lidé nemají na tomto území ke svým penězům přístup. Proto se jednou za čas vydávají na vládou kontrolované území k nejbližšímu bankomatu.

Dostat se na druhou stranu může být však problém, zejména pro ty starší. Na KPVV se často tvoří dlouhé fronty a v letních vedrech může být čekání pro některé i fatální. Podle Úřadu pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) zahynulo v roce 2019 ze zdravotních důvodů na kontrolních bodech přes 30 lidí.