Do každé války se zapojí mezinárodní komunita, která se snaží monitorovat dodržování mezinárodního práva a případně i dalších dohod. Už na začátku války, v březnu 2014, začala na východní Ukrajině působit Zvláštní monitorovací mise OBSE (organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě). Jejím úkolem je objektivně monitorovat tamější situaci a podávat o ní zprávy. Ty už ovšem šest let říkají víceméně totéž. Někdy se střílí méně, někdy více, v každém případě ale pořád. Podle příměří zakotvené Druhou minskou dohodou z jara 2015 se některé typy zbraní nesmí používat, střelba z nich je však na denním pořádku.

Místní lidé však vůči OBSE necítí velkou důvěru. V řadách OBSE totiž nepůsobí žádný občan Ukrajiny, zato jsou mezi pozorovateli desítky občanů Ruské federace. Tedy státu, který konflikt na východní Ukrajině přinejmenším výrazně přiživuje. Mise se tak stává žhavým želízkem v geopolitickém boji. Pro místní jsou však její bílé Toyoty s plápolajícími modro-bílými vlajkami už jen kulisou, která proplouvá kolem jejich domů, nedokáže však udělat nic pro to, aby se další noc opět nezačalo střílet.

Z oblastí, kde probíhaly těžké boje, uteklo od roku 2014 zhruba 1.8 milionu lidí. Čtyři sta tisíc zamířilo do Ruska, zbylých téměř jeden a půl milionu jich zůstalo na Ukrajině. Stali se z nich tzv. vnitřní uprchlíci.

Rozsáhlou statistiku o těch, kteří se rozhodli utéct před válkou, vede organizace UNHCR. Ta ukazuje, že drtivá většina lidí v důchodu sice opustila své domovy, zůstala ale v sousedních vesnicích či městech. Tam, kde se ještě mohli cítit alespoň trochu doma. Mladí se naopak vydali do velkých měst, nejčastěji do Kyjeva. Často šlo o lidi aktivní, kteří neměli problém se v nové společnosti uchytit.

Ne všem se však v novém místě dařilo. Mnozí neměli dostatečné finanční úspory, aby si mohli dovolit nájmy velkoměsta a žili proto v tzv. kolektivních centrech. V bývalých sanatoriích, v rozpadlých ubytovnách. Tam jim pomáhaly různé humanitární organizace.

Doma je však doma. Přestože střelba za jejich rodnými domy neustala, není už tak nebezpečná, jako byla dříve. Proto se mnozí vnitřní uprchlíci vrátili zpět na frontovou linii.

Válka zničila vztahy mezi lidmi, mnohé rodiny se rozpadly. I dříve však býval Donbas region, který se od ostatních lišil. Vše začalo už ve 30. letech 20. století, kdy se Stalin snažil za pomoci represí potlačit místní ukrajinskou kulturu a jazyk. Zároveň začali do oblasti přicházet lidé z jiných částí Sovětského svazu, nejčastěji etničtí Rusové. Donbas měl v rámci sovětského impéria výsadní postavení jakožto významná uhelná pánev a industriální oblast.

Slovenský reportér Tomáš Forró ve své reportážní knize Donbas. Svadobný apartmán v hoteli Vojna uvádí, že většina obyvatel Donbasu se identifikuje primárně se svým regionem, a ne s Ukrajinou jako státem. Celá oblast je navíc většinově ruskojazyčná a místní mají často blízké vazby na Rusko. Po rozpadu Sovětského svazu se tak mnozí cítili v novém státě jako cizinci. Někteří politici pak navíc šířili mýtus, že tvrdá práce horníků živí celý zbytek země. V takto rozdělené společnosti pak už nebylo složité přiživit vzájemnou animozitu mezi prorusky smýšlejícím Donbasem a proevropsky orientovaným západem země.